NAZsong a Josef Šutara: Náhody, průsery a konec obyčejností

Prolog: Rozhovor jsem původně napsala pro nejmenovaný magazín. Tam se z něho krácením a dalšími úpravami poztrácel náboj, rytmus i vůně. Takže jsem ho oprášila, vrátila do formy a vložila na stránky Dezertu v původní podobě. Byla by škoda, kdyby měl zapadnout. Zmiňuju to proto, že jsem s Pepou mluvila v listopadu a některé věci už nemusí být aktuální. Na konci článku ale máte ale odkaz na web kapely. Howgh.

Světovou rockovou scénu opustil 8. listopadu 2022 zpěvák a spoluzakladatel legendární skotské kapely Nazareth, Dan McCaferty (14.10.1946). Výrazná osobnost, která za pětačtyřicetileté působení ve skupině nazpívala mnoho jedinečných skladeb. Patří k nim hity jako We are animals, Night woman, Dream on, Beggars day, Love hurts a spousta dalších. Jenomže všechno jednou končí. Dan odešel. Zůstala tady jeho milující rodina, spousta přátel, hudba i vzpomínky lidí, pro které byl něco jako muzikantský Bůh.

Josef Šutara je lídrem jediné revivalové kapely v Čechách, která Nazareth hraje. Pokud honem nevíte, tak to je ten chlápek s nabušeným a ostrým vokálem. Když jsem ho kdysi slyšela poprvé na koncertě v Bílině, ještě jako neznámého kluka z Mostecka, řekla jsem kolegovi, že ten démon za mikrofonem může hlasem vysklívat skleníky.

Při rozhovoru s Pepou jsem pak nadhodila, že by pasoval do kapely Motorband. Oba jsme se tomu zasmáli. Jenomže Šutara tam krátce po odchodu Kamila Střihavky skutečně zpívat začal. Od té doby se odvalilo hodně vody. A jak bývá u muzikantů zvykem, velká voda si tu a tam vybrala svoji daň. V Motorbandu už zase zpívá někdo jiný a Pepa šel dál svojí cestou. K tomu se ale ještě dostaneme.

Kapelu NAZsong Tribute to Nazareth založil Šutara v roce 2019. Svěho zpěváckého boha, Dana McCafertyho, poznal osobně a považuje ho za nejlepšího rockového zpěváka všech dob. Na vrub jeho úmrtí prohlásil: „Teď už bude jenom svět s Danem a svět po Danovi.“ 

Kapela NAZsong, u které si mimochodem někteří velmi nesprávně vykládali ono NAZ (Nazareth) na začátku, je jediná svého druhu u nás. Možná i proto, že jen málokdo má koule na to, aby Danovy skladby nazpíval. Pepa Šutara se svým úctyhodným hlasovým potenciálem, do toho šel a je víc než zřejmé, že to dává skvěle. Kapela má v současnosti za sebou řadu úspěšných koncertů, hudební klip i vydané CD.

Pepo, s Danem McCafertym ses poznal osobně. Při jaké to bylo příležitosti?

Několikrát jsem se s ním setkal v době, kdy jsem ještě zpíval u Mortorbandu a dělali jsme skupině Nazareth předkapelu.  S Danem to mám tak. Jsou zpěváci, kteří odzpívají výšky, drivy a narvou do toho emoce jako on. Jenomže Dan byl jiný. Ty jeho emoce mi byly nejbližší. On do toho dával pokaždý něco navíc. Neumím to definovat, ale jezdila mi z toho husina po těle. Koukni na moji ruku… A to o tom jen mluvím. Podle mě odešel nejlepší rockový zpěvák všech dob.

Takže trochu v duchu tvého prvního velkého rozchodu, o kterém jsi mi vyprávěl?

Ani ne, já se snažím každou skladbu zpívat srdcem, to jo. Ale necpu tam nic osobního. A pak. Když jsem se s tou holkou rozcházel, byli jsme ještě děti. Bylo nám 17-18 let. Dnes už to vnímám docela jinak.

Kde si sehnal kluky do kapely?

Vytipoval jsem si pár muzikantů, přišel za nimi a rozdal jim CD s pěti skladbami Nazareth. Netlačil jsem na ně, řekl jsem jen, ať to zkusí. Že se sejdeme a zahrajeme. Při první zkoušce nám pak všem spadla brada, jak moc to bylo dobrý. Byl jsem sám hodně překvapený. Znělo to skvěle. Z kapely teď bohužel odchází Ozzy. Zůstává Zbyněk, ale ten je dost vytížený u Brichty, takže jsem musel vzít alespoň jednoho stálého kytaristu.

Jedete koncerty. Co na nich nabízíte?

Nabízíme klasický koncert NAZsong, který máme na 80 minut a je složený z 16 nejznámějších skladeb Nazareth. Pak ještě děláme občas Uplugged se 14 skladbami.

Teď o tobě. Jednou jsi prohlásil, že zpíváš od narození.

U nás doma se furt muzicírovalo. Měl jsem dva strýčky, kteří pořád na něco hráli. Když jsme se sešli, tak to bylo o zpívání. Ještě když jsem chodil na základku, tak jsem imrvere někde soutěžil ve zpěvu a skoro všechno vyhrával. Po jedné takové soutěži dokonce přijel za rodiči ředitel teplické konzervatoře, že jsem talent, ať mě dají na jejich školu. Máma byla nadšená. Já to ale odmítl. Měl jsem tehdy takovou představu, že tam budu muset zpívat nějaké častušky. 

Tady v té době létaly v éteru dost hrozný věci. To už ten Gott, ať byl jakýkoliv, byl fenomén. Jinak ale většina byla děs a bída. Měl jsem proto pocit, že bych vstupem na konzervu spadl do něčeho podobného. Později mi samozřejmě došlo, že to byla blbost. Jenomže ve 14 vidíš věci trochu jinak. Pak už jsem to neřešil.

Fotil jsem krajinu i akty

Zpíval jsi, vyhrával soutěže a kromě toho?

Zpívání pro mě nebylo to hlavní. Budeš se asi divit, ale já chtěl být sportovec. Běhal jsem závodně za atetický klub v Bílině. Každý den jsem trénoval, běhal několik kiláků a bavilo mě to. Vlastně jsem se nikdy netoužil stát zpěvákem. Sportoval jsem, fotil krajinu, jo a taky akty (smích). Dokonce mě focení tak bavilo, že jsem chtěl jít do Prahy studovat uměleckou fotografii.

Z aktů už žádný nemám. Postupně mizely a brácha se mi jednou přiznal, že je prodával. No, ony nebyly špatný. Vždycky, když jsem chodil s nějakou holkou, přesvědčil jsem ji, aby mi stála modelem. Byly to hezký baby… Víš co, byli jsme mladý.

Do Prahy jsi nakonec studovat nešel. Cos dělal po škole?

Nastoupil jsem na učňák, na zámečníka. Večerně jsem si ještě udělal strojní průmyslovku. Nejhorší v té době bylo, že jsem kvůli kolenu musel končit se sportem. Začal jsem zpívat s kapelou Extrém. Před vojnou jsem ještě dostal nabídku do jedné bluesové kapely. Kluci ale byli starší, takže pak odjeli na vojnu a bylo po hraní.

Vyrůstal jsi v Braňanech u Mostu. Teď žiješ v Ústí nad Labem a před tím jsi řadu let bydlel v Teplicích. Braňany dobrý, Ústí rozumím, ale jak ses dostal do Teplic?

Víš co, já pořád pendloval mezi Braňany, Mostem, Bílinou, kam jsem jezdil na atletiku, Jiřetínem, kde byl učňák a domů jsem se vlastně chodil jen vyspat. V Teplicích byly kapely, se kterými jsem se znal, tak jsem tlačil na rodiče, abychom se odstěhovali do Teplic. Nakonec jsem je zlomil. Měli jsme dostat byt na Nové Vsi, tam to ale ještě nebylo hotový. Nastěhovali jsme se proto na sídliště v Proseticích.

A Teplice tě dostaly do kolen…

No, a pěkně fest. Začal jsem chodit do Splitu a zapadl mezi ty nejhorší teplický máničky. To byla neskutečná jízda. Chlastal jsem jak duha, dělal kraviny a skončil pomalu jako alkoholik. Rozešel jsem se s holkou, kterou jsem měl fakt moc rád a myslel jsem, že to je můj konec. Jenomže já se v té době choval vážně jako debil. To nemohlo dopadnout jinak.

V téhle branži asi žádná velká výjimka.

Asi tak. Zapadl jsem mezi ty největší magory. Pak jsem začal zpívat s kapelou Extrém. Měli jsme docela úspěch, vlezlo mi to do palice a já dělal hovadiny. Probrala mě až vojna. Po návratu jsem chtěl začít znovu zpívat, jenomže v tý době jsem byl už ženatý a manželce se to nelíbilo. Dal jsem si 4 roky pauzu. Tak, všední život. Chodil jsem do práce, věnoval se rodině, narodil se nám syn…

Ke zpěvu ses ale vrátil.

To bylo na popud táty. Prý: Když jsi takový frajer, přihlas se do Carusa show a ukaž, co v tobě je. Nahrál jsem na kazetu Země vzdálená, bez hudby. Tenkrát se ta skladba všude hrála, byl to velký hit a já Kamila Střihavku ctím a respektuju.

Odnesl jsem nahrávku do teplickýho divadla a oni mě vybrali do finále. Vyhrál jsem. Byl tam Trávníček, který mě pozval do další zpěvácký soutěže, do Doremi a já to vyhrál i tam. Zpíval jsem taky na Primě v Caruso show. Skladbu Love Hurts od Nazareth v češtině. U nás to kdysi nazpíval Karel Gott. A zase jsem vyhrál. Pak jsem dostal angažmá v Rock opeře v Praze. Se svým zevnějškem jsem tam dostával role samých hajzlů. Kamil Střihavka hrál samozřejmě prince.

Zpíval jsi i v Motorbandu a skončil. Proč?

No, skončil, v roce 2015 mě vyhodili. S někým v kapele jsem si nesedl, ale nechci to tu rozebírat. Hraní v Motorbandu mi dalo hodně. A ať to bylo jak to bylo, hodně jsem se tam naučil. To vyhození jsem nesl blbě. Seděl jsem tehdy s Vláďou Mišíkem v Nároďáku, kde měl koncert a spolu jsme měli nazpívat Špejchar blues. Řekl jsem mu, co se stalo a Vláďa na to: „Hele, vůbec to neřeš. Ty seš dobrej zpěvák a chytneš se všude. Mě taky Radim (Hladík) vyhodil z Blue efektu, z Matadors.“ A mě ti to od toho Mišíka najednou tak povzbudilo.

Zájem o tebe měly i některé další kapely.

Nojo. Lámali mě do Ozzy revivalu. Možná proto, že se Ozzymu trochu podobám. Lanařil mě i Luděk Růžička. Kdysi hrál s Kamilem Střihavkou v Bílině. To byl rok 1986, 1987. Byli to skvělí muzikanti. Každý pátek vyprodali bílinskou Astru. Kamil pak přešel do Motorbandu.

A cos teda dělal po odchod z Motorbandu?

Dal jsem si pauzu. Taky jsem dostal boreliózu. Sice se s tím dalo žít, ale byl jsem věčně unavenej. Zase jsem začal chlastat. Měl jsem hrozný bolesti kloubů, svalů. A jak člověk nasával, tak tu bolest tak necítil. Jenomže, popravdě, každý alkoholik si zdůvodňuje, proč chlastá. Pořád si to omlouváš, pořád si hledáš důvody a stále víc se dostáváš do průserů. Až jsem se jednou na sebe fakt parádně nasral a přestal s tím.

Tu odmítanou konzervatoř jsi nakonec taky vystudoval…

Vystudoval. Já jsem chodil k Pavle Forest na zpěv. Ta mi jednou řekla, že učí na mezinárodní konzervatoři v Praze s Marcelou Březinovou a že se tam otevírá nový obor, rockový. Že potřebují naplnit třídy. Tak jsem šel k přijímačkám. Noty jsem neudělal. Víš co, já a noty… A myslel jsem, že je to tím pasé. Po talentovkách mě ale vzali. Konzervatoř jsem pak studoval čtyři roky, od roku 2010.

A změnil jsi na ní názor?

Jasně. Ta škola mi dala fakt hodně. Naučila mě správné techniky dýchání, základy jevištní mluvy, herectví, měli jsme výuku tance, klavíru. Maturoval jsem ze zpěvu, ze zvukové analýzy a ještě z několika dalších předmětů. Odmaturoval jsem s vyznamenáním. Hlavně to ale pro mě byla úžasná zkušenost, nádherná doba a my byli skvělý ročník.

Vzpomínám, jak jsem jednou měl jít zpívat Václavu Havlovi. Vybrali mě jako nejlepšího zpěváka konzervatoře. Havel měl tehdy převzít nějaký vyznamenání. Volal mi můj profesor, že má rád Plastiky, abych si od nich připravil dvě písničky. Tak jsem cvičil a dost se na to setkání těšil. Najednou přišlo info, že už je na tom Havel hodně špatně a na tu slávu nedorazí. Tohle mě tehdy dost mrzelo.

Přiznal ses, že tě zasáhla smrt Karla Gotta.

To teda. Ono to bylo v mým případě taky trochu zvláštní. Gott zemřel 1. října, v den, kdy jsme zrovna měli zkoušku v Rock opeře, Oidipa. Nevěděl jsem proč, ale ten den jsem nechtěl zůstat jako obvykle po zkoušce s ostatními. Něco mi pořád říkalo, že bych měl jet domů. Seděl jsem na holešovickým nádraží v devět, deset večer a říkal si: Ty vole, dneska se určitě něco stalo. Něco se muselo stát. Měl jsem takový hodně divný pocit.

Druhý den rozkliknu internet a tam zpráva: Zemřel Karel Gott. Hned jsem věděl, že to bylo ono. Na ten den nikdy nezapomenu. Bylo to hodně zvláštní a smutný. Představení v divadle jsme druhý den věnovali Gottovi. Ona šéfová, Pavla Forest, u něj osm let zpívala. A ještě něco. Víš, že se Got dokonce jednou osobně setkal s Danem McCafertym z Nazarethu? Setkali se ale v době, kdy na tom ani jeden nebyl moc dobře.

Dan by přijal s nadšením, že ticho po jeho odchodu nebude vaší zásluhou tak velký…