MIKULOV – Ticho ještě nemusí znamenat příchod bouře. Zachytit radost bývá někdy těžší, než nasekat fůru dřeva na zimu. Ostatní myšlenky, které mě napadaly v sobotu 6. srpna na Mikulovské slavnosti najdete pod fotkami.
Mikulovské slavnosti
Mikulov je mojí srdeční záležitostí. Proto byla akce s názvem Mikulovská slavnost jasnou volbou pro sobotní reportáž. Radost, smích, děti, pohyb, to je základ k dobrému fotografickému materiálu a zážitkové euforii. Aby bylo o čem psát.
Přijela jsem asi moc brzo. Tak stihnu kávu. Klasika.
Čekání na zahájení a bývalý Fofrník
Když se ani po půlhodině nic významného nedělo, dopřála jsem si prochajdu a vystoupala k Fofrníku. Dnes je to restaurace U krbu. Fofrník sice nebýval tak vymazlený, jako je současná restaurace a býval samý papundekl v duchu socialistických staveb. Zato tady bývalo pořád veselo. No, spíš převelice veselo a taky plno.
Dnes nikde nikdo. Jen pelargonie v truhlících slibovaly, že jednou někdo určitě dorazí. Minimálně proto, aby je zalil.
Na plácku pod Bouřnákem už zastřešili posezení. Davy se sem nehrnou, ale co není, nás může ještě překvapit.
Co jsem říkala?
Trochu nesměle
Dobrou reportáž z podobných akcí vám zajistí tři základní ingredience: děti, pohyb a radost. Děti jsou pojistkou pro emoční potenciál článku. Pro to, aby se článek okořenil, protože v tomhle směru děti nikdy nezklamou.
A´propos. Na Mikulovské slavnosti dostaly děti k řádění skákací hrad. Radost převeliká.
Taky si mohly nechat pomalovat obličej a podívat se na práci sokolníků. Co jste to povídala? Že tu pro ně nejsou žádné soutěže? Paní, nerouhejte se.
Víte jak. Nikdy se nezavděčíte všem. Děti sice moc nesoutěžily, trochu se poflakovaly kolem skákacího hradu a u paní, co jim pro potěchu rodičů zmalovala obličej. Jinak ale energii příliš nevybíjely, jak by se na slavnost slušelo. Na druhou stranu si mohly prohlédnout výrobky pana košíkáře.
Obrovský prázdný prostor
A stejně mi to nedá.
Ten plácek, který sloužil později jako taneční parket, přímo volal po hemžení soutěživých dětí. Po lidech, kteří by pro ně připravili nějaké soutěže, sranda mače, něco, kde by děti mohly dostatečně vybít energii. Plácek ale zel až do spuštění tanečků dospělých prázdnotou.
A všichni seděli kolem, všichni na něj koukali a nikoho nic nenapadlo.
No, řekněte sami…
Stánkaři
Tenhle pán prodával krystaly a pamětní mince. Nevěda o mé závislosti (na krystalech) mi je nabízel v různém provedení. Minci jsem už vzala, jen abych neurazila. Teď budu přemýšlet, jak tu neplánovanou investici získám zpět.
Abych nezapomněla. Ani na Mikulovské slavnosti nechyběl stánek s perníkovými srdci. Získávají pomalu na hodnotě jako ta pravá. Jen se na rozdíl od pravých nikdy nerozezní. Jsou ale darovaná od srdce k srdci, což i těm znělým určitě prospívá.
Slavnost nebo čekání na Godota? 🙂
Tak kam? Napravo, nalevo nebo doprostřed?
Mikulovská slavnost nabídla kromě dalšího dvě kapely k tanci a k pohodě. Taky občerstvení a tombolu. Bohatou a pestrou, s divočákem na špici. A mě napadlo, jestli ten urvaný karton nemá držet krok s atmosférou Mikulovské slavnosti. To bych ho ale možná zbytečně přecenila. Je to přece jenom kus krabice.
V každém případě, na reportáž ingredience nestačily. Vypotila jsem pro média klasickou zprávu.
Každý den nejsou Vánoce. To ví i malé dítě.
