Autorské čtení může být
- Když vám vítr flákne na hájenou sněhobílou A4 s vaší poezií šlem pavučiny, křídlo jepice a kus něčeho, co nejde definovat.
- Když víte, že musíte lidem přečíst co nejvíc, protože je to vaše umělecká povinnost.
- Když věříte, že vám vaši posluchači rozumí za každých okolností.
- Když je vám jedno, že přišlo méně než málo diváků.
- Když je vám jedno úplně všechno.
Když básníci neslyší, nevidí
…Protože ve chvíli, kdy to rozbalíte a začnete přednášet, vám můžou tréma, poloprázdný dvorek, kulturní barbaři a nebásníci celého světa, políbit zadek!
Atrium Muzea města Duchcova je kouzelný kout. Sám o sobě je uměním. (Kolikrát jste tu Duchcovští už byli?) Dovedu si tady představit šíleného Dalibora, jak se učí housti s pohledem upřeným k nebi, Romea, jak z balkónku na střeše vzdychá po Julii, nebo Delacroixe, kterak se u torza sochy snaží narvat do plátna energii a atmosféru místa.
Podobným rozsahem seberozpřažení sem v úterý 2. července zapadli tři básníci. Vlastně byli ve finále čtyři.
Autorské čtení Věry Bartoškové, Marie Dolistové a hudebníka, básníka, performera a výtvarníka Martina Tomáška, začalo v podvečer. V době, kdy zbraně skládá slunce i všechna předsevzetí z rána. Ne, že bych šla náhodou kolem. Dorazila jsem, protože jsem souhrou okolností objevila pozvánku duchcovského muzea. (A to má Martin můj čerstvý telefon.) K nahodilosti, o které se mě snažil na začátku akce přesvědčit, mělo úterní autorské čtení hodně daleko.
Bartošková, Dolistová, Linhart a Tomášek
Jakápak nahodilost, když Věrka Bartošková donesla svoji novou, ještě teplou básnickou sbírku Stíny světla. Martin Tomášek věděl, že bude křtít svůj Bestiář a tvářil se jako Charón, kterému švihli loď. Maruška Dolistová, zalitá podle slov Jiřího Wolfa z muzea zlatou aurou, zase dovezla své haiku básně a básník, performer a výtvarník Patrik Linhart přilétl odkudsi své kolegy podpořit.
Jakápak nahodilost, když časoprostor v atriu vynesl z všednosti hudebními vstupy Harald Eichhorn, který zahrál na tolik kytar najednou, že je to fyzicky téměř nemožné, přičemž dobře věděl, co činí. Jakápak náhoda, když se úvodního slova ujal velmi dobře připravený ředitel muzea Jiří Wolf. Šlo zkrátka o utajenou a dobře naplánovanou sešlost, uprostřed které jste se mohli rozprostřít, jak vám zrovna po libosti bylo. Pokud byste ovšem dorazili a kdyby taky měla akce lepší propagaci.
Propagace selhala
Dorazilo cécéá pět diváků. Velká škoda. Z reakcí lidí druhý den na netu vyšlo najevo, že mnozí o akci nevěděli, ač by rádi docupitali. (Asi nečtou Revui Teplicka.) Protagonisté se totiž z divoce zplaněného principu nekamarádí se sociálními sítěmi. Takže nikde úterní čtení neavizovali, nepodpořili, a kromě pozvánky muzea a převzaté pozvánky v Revui Teplicka, nebylo nic.
Jasně, všechno se nemusí hrnout na Facebook. Ale upřímně, kdo si dnes přečte letáček ve vitríně na ulici, když spěchá koupit půl kila vlašáku? Je to prostě marný. Staré psy novým kouskům nenaučíš. A tak budou pořád osaměle pábit náhodné kolemjdoucí, namísto cíleného útoku na stovky lajků.
Haiku
Kdybyste na akci byli, dozvěděli byste se, jak zní verše psané ve stylu japonského haiku. Ve stylu, do kterého se po hlavě vrhly Věra Bartošková i Marie Dolistová. Podle toho, co jedna na druhou práskly, jsou v haiku hodně dobré a vydaly i několik knih.
Abyste byli v rámu, když ne úplně v obraze: Jde o poezii, u které si musíte hlídat pravidla. Chytrá Wikipedie říká: „Forma řazených básní podléhá řadě pravidel s tím, že úvodní nejdůležitější sloka (jap. hokku) vystihuje jako uzavřený celek téma celé řady. Následuje sloka wakiku s verši o 7-7 slabikách, která rozšiřuje význam předchozí sloky. Pak následuje třetí sloka opět v rozsahu 5-7-5 slabik a opět další sloka. Tímto způsobem vznikaly básně o 36, 44, 50 a nejčastěji o 100 slokách. Řazené básně ojediněle dosahovaly délky 1 000 až 10 000 slok…“
Uff. Tímhle stylem bych se při své výbušné a neklidné povaze pocitově pobryndala. Už jen z představy, jak protáhnu emoce každodenními držkopády a než je fláknu na papír, zopáknu si nějakou matematickou mantru a počítání slabik, mám náběh na explozi mozku.
Haiku: Marie Dolistová
Tmavý spící les
kapky deště probouzí
v uschlém listí zem
Haiku Věry a Marie mě uvádělo do vytržení. Práce byly poeticky vydatné, přetékající roztodivnostmi. Člověk měl pocit, že stojí na lávce, kde jsou některá z prken uvolněná. Musíte udržovat správný rytmus jinak šlápnete vedle a rozbijete si hubu. Posluchači v rychlém sledu vstřebávali napětí, střídané s pointou, pointu s napětím. Když pak žádná pointa nepřišla, už byli tak vycvičení a ukolíbaní rytmem, že to celé vsákli a pointu si dosadili sami.
Obě básnířky mají můj obdiv, protože tahle hra se slovy a obrazy je vyšší básnířskou školou a ony jí zvládly perfektně, s úžasnou hravostí. Na celkovém dojmu toho vlahého podvečera měl svůj podíl taky Patrik Linhart, který některé z věcí přečetl a dodal jim svůj svérázný půvab chladnotvorna.
A DOST! (Věra Bartošková, z nové sbírky Stíny světla))
Vznícený svět
zaplavil ledovým
klidem
když ohmatávám
kmeny
nevyslyšených
stromů
Martin Tomášek: Bestiář
Když jsme se z haiku trochu probrali, vplul mezi ty křehké plachetnice remorkér. Martin Tomášek se svým Bestiářem. Perfekcionisticky (jako vždy) dotaženým projektem, kterým je několikajazyčná poeticko-umělecká publikace. Graficky bezchybná, v nádherně zpracované knižní obálce, ve které jsou uložené vizualizace Tomáškových soch.
V knize Martin poukazuje na to, jak by měla být chápána jeho díla v kontextu s moderní architekturou. „Nejedná se o sochy komorního charakteru,“ zdůraznil, „i když tak mohou v mnoha případech posloužit.“
Kniha byla vydaná v limitované, signované edici 200 kusů. Z toho polovina v česko-německé a další polovina v česko-anglické verzi. Jedná se o nádherný literární zážitek a především o hodnotné umělecké dílo, o které se bibliofilové jednou poperou.
KENTAUR (Martin Tomášek)
Řvali, kurážné víno pili, žrali a blili.
Nad krajem vznášel se dým.
Pustošili, násilnili, lačni krve upíjeli.
Chtíč schvátil jejich tělo a proměnil jejich tvář.
Kdo seje vítr, popel a chlad, nezní v souhvězdí noci.
To jediný Cheirón, krev jejich krve, září a žádá.
Když litujete, že něco končí
Svět je báječné místo k narození. Atrium duchcovského muzea bylo v úterý báječným místem pro múzy. Pro lidi, kterým velká část davu nepřichází na chuť. Považuje je za podivíny, mimozemšťany a blázny. Pro mě ta nejlepší společnost, jakou si můžu přát.
A den už nebyl jako jiné dny. Hlava hlavu prostřela k rozhovoru. Čas napršel i do míst, která ještě nikdo neobjevil.
Děkuji.
