V Bořislavi zavlála poprvé vlajka Tibetu
V Bořislavi ještě nikdy nevyvěšovali tibetskou vlajku. Až letos. Také se tu dlouho nikdo nezajímal o zdejší kostel sv. Kateřiny. Ten si péči užil naposledy v roce 1982, kdy jeho interiér vymalovali. Pak nastoupila doba destruktivního nezájmu. Ostatně, jako tehdy u většiny sakrálních staveb u nás.
Ke zlepšení situace nedošlo ani po revoluci. Místní se víceméně chovali tak, jakoby se jich kostel netýkal. Věřících je v obci minimum. Stejně, jako těch, kteří tu mají hluboké kořeny. A málokdo si přizná, že ve hře o bořislavský kostel nejde ani tak o to, komu patří a jestli jsem věřící nebo ne. Jde o vztah k místu, kde žiju. O úctě k odkazu lidí, kteří tu žili přede mnou.
Ignorovat ho, může být krátkozraké. Kdo ví, jak náš příklad nezájmu ovlivní nastupující generaci. Kdo dnes může předvídat, jak nás jednou bude bolet její případný nezájem o podobné dominanty obce. O ty, které spoluutvářejí typický genius loci a jsou úzce spjaté s místem, kde prožíváme významnou část svého života. S místem, které už řadu let označujeme za svůj domov.
V pátek 10. března zavlála v Bořislavi poprvé tibetská vlajka v rámci kampaně Vlajka pro Tibet. Zavlála na kostele a ten, společně s novou tradicí, už také dostal šanci. Postaral se o ní Spolek pro záchranu kostela sv. Kateřiny, který vznikl v loňském roce. Jeho předsedou je Petr Folbergr, se kterým jsme si v polovině března povídali o věcech na hranici udržitelnosti a o úsilí rozhýbat vědomí lidí k lepšímu vztahu ke zdejší dominantě.
Odstartoval to Kristus na kříži
S jakými cíli jste spolek zakládali?
Sdružení s nějakými velkými cíli nezačínalo. My jsme vlastně náplava. Zajímalo nás ale, v jakém stavu kostel je, protože jde o nepřehlédnutelnou dominantu obce. Moje dcera je věřící, tak se třeba ptala, proč se tu nekonají mše.
Vlastně to začalo vloni o Velikonocích, když jsme pomáhali obnovit boží muka nedaleko cesty na Žim. Do jejich opravy se pustila velká nadšenkyně, profesorka gymnázia, Kateřina Dytrtová. Chyběl tam Kristus a my měli doma za skříní sochu Ježíše. Tak jsme jí ho přivezli, abychom ho na ta muka mohli instalovat.
Když bylo hotovo, poseděli jsme, dívali se na panoramata, z nichž se tyčila věž bořislavského kostela a povídali si. A Katka najednou říká: Hele, a co ten kostel? Jediné, co jsme věděli, že je tu dřevomorka a že do objektu zatéká. Přesný stav jsme ale neznali. Kostel byl zamčený, tak jsme dovnitř nemohli.
V interiéru řádí dřevomorka
Komu kostel patří?
Biskupství litoměřickému. Faráře tu dělá Marcin Saj. Ten nám kostel po nějaké době otevřel. Část interiéru byla napadená dřevomorkou, tak se musela uříznout a stavebně zajistit. Místo se muselo ošetřit proti houbě, aby se nešířila dál. Teď budeme rok čekat, jestli to zabere. Pokud ano, budeme pokračovat v opravách. Když to nezabere, musí se to znovu ošetřit.
Na jaké spolupráci jste se s farářem dohodli?
Farář říkal, že Bořislav je tak malá lokalita, že na mši přijdou dva tři farníci. Vlastně je to problém celého tohohle pohraničí. Náboženství tu není zakořeněné. Proto některé kostely podle něho ani nemá význam otevírat. A takových objektů jsou stovky. My jsme nabídli, že bychom se o kostel starali. Farář ale namítl, že nemůže jen tak někomu dát klíče. Leda kdybychom byli nějaký spolek.
No a tak jsme založili spolek, abychom dostali klíče a mohli dohlédnout, aby sem nezatékalo, občas zkontrolovat tu houbu a snažit se prostor kostela a jeho okolí nějak využít.
Všechno se učíme za pochodu
Četla jsem na vašich stránkách, že členem spolku je i obec.
Takhle, ve spolku je starosta Jaroslav Pauza. Ale obec jako taková v tom nefiguruje. Obec ostatně není schopná do toho nějaké peníze dávat. Máme velmi nízký rozpočet a je pořád kam investovat. Navíc, v případě kostela jde o cizí majetek. Podporu a součinnost obce ale máme. Když potřebujeme například posekat louku kolem kostela a podobně.
Jaké plánujete aktivity? Vloni před Vánoci jste tu poprvé pořádali řadu pěkných adventních koncertů. Teď zvete místní na mši, vyvěsili jste tibetskou vlajku a zahájili výstavu fotografií, věnovanou Tibetu...
To, co je tu možné všechno dělat, se vlastně učíme za pochodu. V každém případě bychom chtěli, aby to v kostele žilo, aby si lidi k němu našli nový vztah. S lidmi to ale není jednoduché. Když je zvete, třeba, aby vám pomohli, nebo na nějakou akci, řeknou vám: My se nechodíme modlit, co bychom tam dělali. Nebo: přece nepolezu na Vánoce do kostela.
Proč je podle vás ten vztah tak negativní? Většinou si lidé v obcích podobných památek považují a jsou na ně hrdí.
Tady není nikdo, kdo by tu žil a mohl říct, že je v Bořislavi už třetí, čtvrtá generace. Vesměs jsou tu pováleční přistěhovalci. I o tom je trochu ten pohled, odtažitost. My k církvi jako takové taky vztah zrovna nemáme, až na dceru, jak jsem říkal. Ale přišla nám škoda, nechat chátrat jedinou dominantu obce takového charakteru a nevyužít ji.
Plánujeme i výstavy ručních prací
Jste v kontaktu s podobným spolkem, abyste si třeba vyměňovali zkušenosti?
Jsme ve spojení se spolkem z Nedvědic, s jejich předsedou. Čerpáme od nich zkušenosti a inspiraci. Oni to mají ale v docela v jiném režimu, protože tamní kostel je v jejich vlastnictví. Mohou tak žádat o dotace a podobně.
Proto jsem se ptala na členství obce. Kdyby byla členem, třeba by spolek dosáhl na dotaci.
Víte, ono je pořád kam strkat peníze. Teď má například obec na programu velkou investiční akci. Budou tu dělat nové pouliční osvětlení, sundavat vedení ze sloupů a dávat ho do země. Takže na to padne značná část z obecních peněz. My se spíš snažíme korigovat činnost podle možností a potřeb. Taky máme otevřený transparentní účet pro dobrovolné dárce. Co se týká té činnosti: Dozvěděli jsme se, že tu jedna z maminek maluje, některé ženy tady háčkují. Tak jsme se rozhodli, že zkusíme v kostele udělat výstavy. Ale necháme to na léto, aby ten pobyt tady byl snesitelnější.
Zajímavý je také prostor kolem kostela. Využijete nějak i ten?
Tady v Bořislavi sídlí spolek A basta. Dělají různé akce pro děti. Čarodějnice a podobně. To jsou jejich aktivity. My se nejspíš zaměříme na aktivity pro dospělé. Už jsme o tom mluvili. Mohli bychom to prostranství využít například pro pořádání trhů řemesel, sochařský workshop a podobně.
Výstava o Tibetu tu bude do Velikonoc
V pátek 10. března jste zahájili výstavu věnovanou Tibetu.
Jde o tradiční akci Vlajka pro Tibet, ke které jsme se připojili. V Bořislavi nikdy tibetská vlajka nevisela. Proto jsme se toho chopili. Pan farář nám dovolil vyvěsit vlajku na kostel.
S kým jste na výstavě spolupracovali? Všimla jsem si, že je tady spousta zajímavých věcí.
Dlouho jsme hledali, a nakonec našli spolek Most pro Tibet. Je to spolek z Ostravy. S paní jsme se domluvili, že nám zapůjčí jednu z výstav. Oni mají různé verze. Do Ostravy je to poměrně dálka, tak nám to poslali doručovací službou. Ředitelka spolku, Jana Neboráková, byla velice ochotná a poslala nám i nějaké dokumentární filmy. Takže můžeme natáhnout plátno a promítat, třeba pro školy.
Jak dlouho výstava potrvá?
Zatím jsme připravení, že bude do Velikonoc. Aby se mohly přijet podívat školy, pokud bude z jejich strany zájem, třeba v rámci zeměpisu, dějepisu. Chystáme také besedu s člověkem, který v Tibetu přímo byl. Případné informace najdou zájemci na našem webu. Termín návštěvy výstavy je nutné se mnou telefonicky domluvit (774 435 206), abych kostel odemkl.
Co byste jako předseda spolku bořislavskému kostelu popřál?
Především to, aby se začlenil do života místních lidí. Aby to nebyla jen mrtvá stavba. Abychom o něm neslyšeli takové názory, jako že je to církevní majetek a proto nás nemusí zajímat. Moc bych si přál, aby se zlepšil vztah zdejších obyvatel ke kostelu, jako k nedílné součásti obce, ve které žijeme.
