Hrad Krupka zažil vášně, zrady i skok, který nepřežil jezdec ani kůň

KRUPKA – Hrad Krupka není oproti podobným historickým stavbám možná tak velký, ale v daném prostoru tvoří monumentální a úchvatnou dominantu města. Po staletí shlíží na Krupku z výšky 350 metrů nad mořem a láká výletníky z Teplicka i jiných měst. Několik měsíců byl pro veřejnost zavřený. Důvodem byla poškozená statika příjezdové cesty, u které se v roce 2012 zřítily opěrné zdi.

Sesuv se zhoršoval a situace začala ohrožovat majitele okolních nemovitostí i návštěvníky hradu. Město proto rozhodlo o uzavření areálu. Do rekonstrukce, která staticky zajistila opěrné zdivo i cestu, investovali Krupští více než 16 miliónů korun. Od loňského prosince je památka opět přístupná veřejnosti, kterou do hradu zavede nová cesta.

V případě hradů a zámků se sluší seznámit se s jejich historií. A kdo bude trpělivý, dočte až do konce, čeká ho i několik zajímavých pověstí, které se váží k hradu a jeho okolí.

Gotický Hrad Krupka (též Rosenberg, neboli Růžový hrádek), který zprava obtéká Horský potok, se vypíná na vrcholu ostrožny ve výšce 350 metrů n.m. Od roku 1964 je zapsán na seznamu kulturních památek. Podle některých zdrojů byl založený králem Václavem II. na počátku 14. století. První písemná zmínka o něm se datuje k roku 1330, kdy hrad patřil králi Janu Lucemburskému. Hrad měl za úkol opevnit hraniční pás proti Sasku.

Jan Lucemburský hrad daroval spolu s městečkem Krupkou, cínovými doly a Trmicemi, míšeňskému šlechtici Těmovi z Koldic, významné osobnosti při dvoře krále Jana. Těma krále doprovázel ve skupině pánů na jeho toulkách Evropou. Koldicové drželi Krupku až do roku 1504, tedy celých 166 let. Posledním majitelem rodu Koldiců byl Těma V., který se ale silně zadlužil a hrad použil pro odškodnění věřitelů.

Po Koldicích se na Krupce vystřídala řada majitelů. Z těch významnějších například nejvyšší kancléř Albrecht z Kolovrat, který založil bohosudovský kostel, kde byl po své smrti v roce 1510 pochován. Nebo nejvyšší mincmistr Bernard z Valdštejna, který se jako odborník zajímal hlavně o těžbu cínu.

V 16. století se panství ocitlo v hospodářské tísni a bylo postupně rozprodáváno. Majitelé se střídali a na pustnoucím hradu často ani nebydleli. Roku 1576 se vlastníkem Krupky stal císař Rudolf II. a po něm jeho bratr Matyáš, který hrad i s panstvím daroval Adamovi ze Šternberka. Vzbudil tím nevoli měšťanů, kteří usilovali o to, aby se Krupka stala královským městem. Třicetiletá válka měnila postupně hrad v ruinu.

Od roku 1621 zůstal hrad neobydlený a s největší pravděpodobností sloužil jen jako zázemí různým vojskům během třicetileté války. Trosky hradu využili v letech 1695–1697 Šternberkové jako materiál k výstavbě úředního domu na nádvoří. Sídlily v něm správa krupského statku a vrchnostenský horní úřad.

Původní královský hrad měl obvodovou zástavbu a přibližně obdélný půdorys. Výraznou dominantou byl plochostropý donjon (věž převážně čtvercového nebo obdélníkového půdorysu) na severní straně. K němu podle všeho přiléhal podél západní strany dlouhý palác, který je ale zachovalý jen z velmi malé části.

K výraznému rozšíření hradu došlo během pozdně gotické přestavby, kdy byl obehnán parkánovou hradbou a kritická místa zesílená. První a druhá brána byly zajištěné masívní polookrouhlou baštou. Jižní stranu hradby posílila štítová zeď, silná 6,5 m, se středovou komorou pro dělo a s polookrouhlou baštou na západní straně.

Opuštěný hrad objevila znovu doba romantismu 19. století. Celý prostor s okolím byl upravený a zpřístupněný veřejnosti. Úřední dům se změnil na restauraci, která poskytovala výletníkům zázemí. K místu mířili s oblibou zejména návštěvníci teplických lázní. V panské zahradě v té době rostlo více než sto druhů růží a hrad tak získal svůj název Růžový hrad (Rosenburg). Později tady byla vybudovaná i promenádní cesta, terasy, altán, nová stáj, vodárenský domek a kolna.

Na hrad několikrát zavítal Johan Wolfgang Goethe, když pobýval v Teplicích. Krupku dokonce nakreslil a k obrázku poznamenal, že po zřícení věže roku 1807, sloužily její trosky jako zdroj kamenů a kvádrů. Dalším slavným návštěvníkem byla císařovna Marie Louisa, která krupský hrad navštívila v roce 1812.

V současné době sídlí na hradě hotel s restaurací. V rytířském sále se nachází obřadní svatební síň, která slouží k hostinám i k samotným obřadům. Prostředí středověké zříceniny hradu dodává narozeninovým a svatebním oslavám zvláštní atmosféru. Romantické duše se tu cítí jako ryby ve vodě a odnášejí si odtud nezapomenutelné zážitky.

V období prázdnin je návštěvníkům k dispozici průvodce. Provází hradem a doporučuje i další pamětihodnosti ve městě. V nabídce jsou propagační materiály v češtině, němčině a angličtině.

Před dávnými lety bydlel v Krupce horník, který ve skalách pátral po ložisku rudy. Do únavy kopal, ruce plné mozolů, sedřené do krve, ale narážel jen na jalový kámen. Když se jednou znovu marně lopotil a stíral mozolnou rukou pot s čela, objevil se bradatý mužíček v červené suknici s rozžatým kahanem v ruce. Byl to permon, skřítek rudných hor.

„Zdař Bůh!“ pozdravil a zazubil se. „Už se nemůžu dívat na tvoje marné kopání,“ řekl a kýval se ze strany na stranu na krátkých, tenkých nožkách. „Dovedu tě k bohaté žíle rudy. Ovšem jen s tou podmínkou, že se o všechno, co získáš, rozdělíš se mnou na polovic.“ „To rád udělám,“ souhlasil horník a dal permonovi čestné slovo, že nic z této úmluvy neprozradí.

Permon ho zavedl do staré, opuštěné štoly a ukázal mu místo, kde má začít s dolováním. Sotva horník odkopl slabou skalní vrstvu, zatřpytila se v sluji mohutná rudná žíla jako paprsek jasného slunce. „Zde máš, po čem jsi tak dlouho toužil,“ řekl permon s úsměvem. „Kopej a mou půlku mi vždy po práci zanechej v těchto místech!“ dodal a zmizel v postranní chodbě.

Horník se pustil do kopání. Denně chodil do hor a přivážel odtud množství vzácné, drahocenné rudy. Musel se sice dělit s permonem, ale i tak měl dost na to, aby časem zbohatl. Postavil si nový domek a žil jako pán.

Jak už to u lidí bývá, štěstí jednoho chodívá ruku v ruce se závistí druhého. Sousedům neušlo, že se má jejich kolega dobře. Nemohli si vysvětlit, jak se to stalo, že se mu tak daří, zatímco oni jen stěží uhájí živobytí. Padly i názory, že je horník ve spojení s nějakou nadpřirozenou mocí. A tak se sousedé domluvili, že stůj, co stůj vylákají jeho tajemství.

Jednou, když zašel horník na víno do krčmy, sešli se kolem něho a dali se do zpěvu. Popíjeli, bavili se a vypili víc než jindy. Alkohol horníka tak rozjařil, že sousedům nakonec vyzradil všechno, co slíbil permonovi udržet v tajnosti. 

Při vstupu do hradního nádvoří býval ke zřícenině přizděný náhrobní kámen s vytesanou podobiznou jeptišky, s latinským nápisem Gregoris generosa dona Sabina (Vznešená, urozená paní Sabina). Náhrobní kámen byste tu dnes marně hledali. Byl z hradu přemístěn do ambitů kostela Bolestné Panny Marie v Bohosudově.

A kdo vlastně byla paní Sabina?

Dona Sabina byla dcerou rytíře Koldice, pána hradu Krupky. O její ruku se ucházel rytíř ze Supí hory. Muž statný, udatný a čestný. Protože ale nebyl vznešeného rodu, pyšný Koldic ho za zetě nechtěl a zakázal mu vstup do hradu. Milenci se proto scházeli potají na vrchu naproti hradu, kde je hluboké údolí oddělovalo od Krupky a ze skály, byl pohled dolů tak závratný, jak pohled do propasti.

Koldic se o schůzkách milenců dozvěděl a svěřil péči o dceru starostlivé, zbožné jeptišce. Ta na svoji svěřenkyni naléhala, aby byla otci po vůli a vyhostila ze svého srdce neblahou světskou lásku. Marně.

Ze strachu, že by jí otec mohl spatřit vycházet z hradu samotnou, vyžádala Sabina od jeptišky její řeholní roucho a v přestrojení se jí podařilo s milencem setkat. Jenomže otec se o schůzce brzy dozvěděl od žárlivých nápadníků, které Sabina odmítala. Přikázal jeptišku i dceru uvěznit a na milence přichystal léčku.

Jeden z otcových přátel a odmítnutých nápadníků se přestrojil za jeptišku. Pod roucho ukryl meč a vypravil se na vrch, kde se milenci scházeli. Koldic s několika zbrojnoši se ukryli v opuštěné sluji. Když rytíř ze Supí hory spatřil postavu jeptišky, domníval se, že je to Sabina. Pobodl koně a rozjel se točitou cestou vzhůru.

Jakmile dorazil na místo, seskočil z koně a spěchal jeptišce vstříc. Zrádný rytíř ale odhodil řeholní roucho, tasil meč a s křikem se vrhl na soupeře. Rytíř ze Supí Hory jeho útok odrazil. Jenomže v tu chvíli se přihrnuli ostatní ozbrojenci a s nimi i Koldic.

Když rytíř ze Supí hory poznal že převaze neunikne, vyšvihl se na svého koně a plným tryskem se rozjel na temeno skály. Bodl koně do slabin a oba dopadli mrtví na hluboké dno rokliny. Od té doby se skála nazývá Mrtvý kámen.

Dona Sabina se za zrádného rytíře, kterého jí nutil otec, neprovdala. Vstoupila do řehole a stala se jeptiškou. Brzy ale podlehla žalu nad ztrátou milovaného muže a zemřela. Pokaždé, když uplyne 100 let od její smrti, prý ožije a bloudí hradními rozvalinami. Naříká, pláče a hledá svého milence.

Poslední příběh se váže ke zrádnému Šumburkovi, nápadníkovi neteře Tima Koldice, který žil za císaře Karla IV.

Timo Koldic, kterému patřily krupské rudné doly i četné statky v Čechách a v Míšeňsku, hostil na svém dvoře rytíře, kněze, hudebníky i jiné umělce. Byl vyhlášeným hostitelem, nikdo z jeho hradu neodcházel, aby nebyl královsky pohoštěn.

Mladí rytíři se ale nezajímali o cenné Koldivovo sbírky ani sklepy, kterými se pán hradu tak rád chlubil. Pozornost věnovali jeho neteři Kateřině, proslulé v širém kraji svojí krásou a ctnostmi. Srdce neteře nakonec získal mladý rytíř Šáfgoče, který měl sice ve znaku ovci, ale statečný byl jako lev.

Z lásky a přízně Kateřiny se bohužel dlouho netěšil. Císař ho povolal ke dvoru a ustanovil dvořanem kralevice Václava. Šáfgoče se musel rozloučit se svou snoubenkou. Ta mu slíbila, že mu zůstane navždy věrná a za jiného se neprovdá.

Jenomže člověk míní, a cesty osudu vedou občas srdce i rozum docela jiným směrem.

Jedním z kralevicových dvořanů byl i Bedřich Šumburk, syn míšeňského rytíře. Spřátelili se spolu s Šáfgočem tak, jako kdyby byli bratři. Tím těžší pro ně bylo, když se po čase musel Bedřich na přání svého otce vrátit domů. „Zachovej mi svoje přátelství!“ prosil ho Šáfgoče. „Cestou zajeď na Krupku k mé nevěstě, vyřiď jí moje pozdravy a pověz jí, jak se těším na chvíli, až se k ní budu moci vrátit!“

Bedřich splnil přání svého přítele a na Krupku skutečně zajel. Šáfgoče mezitím čekal netrpělivě na list, který mu přítel slíbil odeslat rychlým poslem. Jenomže uplynuly tři měsíce a žádný posel nepřijížděl. Šáfgoče se domníval, že Šumburk cestou zpátky nejspíš zahynul. Vyptával se lidí, kteří přicházeli z Míšně ke dvoru, jestli o Šumburku něco vědí. Až jednou uslyšel odpověď: „Ano, je živ, zdráv a šťasten jako každý novomanžel,“ odpověděl mu jeden z míšeňských rytířů.

Šáfgoče byl zprávou zaskočený. „S kým se oženil?“ vyzvídal. „S Kateřinou, neteří pana Tima z Koldic…“ Šáfgoče se v tu chvíli zachvěl, jako kdyby v boji utržil krvavou ránu. V návalu zloby si slíbil, že se zrádnému příteli pomstí a pohanu smyje jeho krví. Cítil velkou bolest. Rvalo mu srdce, že Kateřina porušila svůj slib.

Vraťme se o tři měsíce zpátky. Když totiž Šumburk na prosbu svého přítele dorazil na Hrad Krupku a uviděl Kateřinu, zatoužil po ní. Chtěl, aby se stala jeho ženou. Úlisný přítel si získal přízeň Timovu, a Šáfgoče Kateřině vylíčil jako zhýralce, který není hoden její lásky. Pak se sám vloudil do její přízně i do jejího srdce.

Jeho nezasloužené štěstí ale netrvalo dlouho. Musel odjet jako vazal Ludvíka Durynského před město Erfurt, kde se uzavřel Ludvíkův odpůrce Adolf Nassavský. Císař Karel IV. chtěl ukončit boje mezi poddanými šlechtici. Vytáhl proto s vojskem, společně s kralevicem Václavem, proti městu Erfurt. Mezi dvořany byl kromě jiných i Šáfgoče.

Císařské vojsko se právě chystalo utábořit před Erfurtem, když Nassavští náhle podnikli výpad proti oblehatelům. Císař poručil rytířům, aby jeli na pomoc napadeným. Mladí dvořané se rozjeli k místu, kde byl boj nejhorší. Spatřili, jak Nassavští zranili saského rytíře a chystají se ho dobít. Šáfgoče si proklestil cestu k raněnému, zachránil ho a polomrtvého dopravil do bezpečí.

Nassavští byli nakonec zahnaní a císař přispěchal k Šáfgočovi, který obvazoval raněného. „Jak se jmenuje?“ otázal se. „Šumburk,“ odpověděli dvořané. Šáfgoče a Šumburk! Císař, který věděl o neštěstí a žalu mladého hrdiny, byl dojatý jeho šlechetností a podal mu ruku. Šáfgoče, nežli ji přijal, otřel zkrvavené prsty o brnění, na kterém zůstaly rudé pruhy. „Tyto čtyři červené pruhy,“ řekl císař, „ti dávám do znaku, aby byly ostatním připomínkou, jaká má být pomsta rytířova.“

Když císař sjednal mír, uspořádal slavnost usmíření a pasoval při ní Šáfgoče na rytíře. Ustanovil ho purkrabím na hradě Hiršberku a obdařil četnými statky. Ztrátu Krásné Kateřiny mu vynahradila líbezná Anna Berkovna. Zato Šumburk ztratil vše. Lásku ženy, která se o jeho proradném skutku dověděla. Ztratil přátele, čest i klid svědomí, které pak marně utápěl ve zrádné číši vína.