TEPLICE – Akademická malířka Marie Michaela Šechtlová z Tábora oslavila v březnu sedmdesátku. Prý se nesluší v případě žen zmiňovat věk. Domnívám se ale, že by výtvarnice nad podobnými společenskými úvazy jen mávla rukou. (Takových už bylo a světem nepohnuly.) Autorka je kromě toho hluboce zakotvená v krajině své malby, kresby a grafiky a má také v současné době docela jiné starosti. Ke svému životnímu jubileu pořádá řadu průřezových výstav a ve spolupráci s Husitským muzeem připravuje monografii, která bude obsahovat téměř čtyři sta reprodukcí.
Marie Michaela Šechtlová
Marie Michaela Šechtlová je úžasná v tom, co dělá. Jednoduchý, ale odpovídající příměr. Zkrátka úžasná. Když zajdete do Galerie Zahradního domu v Teplicích, kde v tuto dobu prezentuje své práce (ještě do soboty 21. května), slovo úžasná možná i vy bezděčně vypustíte z úst nebo z duše. Třeba když budete plní zážitků výstavu opouštět.
Ateliér Šechtl & Voseček
Marie Michaela Šechtlová už jako dítě kořenila v rodině poznamenané uměním. Je vlastně čtvrtou generací umělecko-fotografické rodiny Šechtlů. Například Ignác Šechtl (1840-1911) byl známý český fotograf a jeden z průkopníků kinematografie. Malá Marie Šechtlová vyrůstala pod křídly rodičů, kteří vlastnili ateliér Šechtl & Voseček. Když k moci dopádlovali komunisté, museli rodiče ateliér transformovat na družstvo, a nakonec byli ze své vlastní firmy vykázáni. Moloch v podobě státní bezpečnosti, který rodinu ani potom nenechal na pokoji, zničil i velkou část cenného fotografického archivu.
Co komunisté věděli o umění…
Marie Šechtlová vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Jak v jednou z rozhovorů přiznává, na školu se dostala i proto, že o výběru nerozhodovali komunisté, jako na jiných vysokých školách, ale umělecké školy samy. V současné době se kromě tvorby věnuje v Táboře s láskou a hrdostí rodinnému odkazu v muzeu Šechtl a Voseček.
Dává dohromady skleněné negativy, vytvořené v ateliéru rodičů, které komunisté nezničili a ty, které se tu a tam objeví někde na aukcích nebo v inzerátech. Všechny převádí do digitalizované podoby. Zajímavostí je, že Marie Šechtlová u sebe nosí růženec, posvěcený papežem Janem Pavlem II. Dostala ho od kardinála Tomáška, když mu k narozeninám věnovala své grafiky. A nosí ho všude, kam se pohne. To proto, aby se pokaždé vrátila v pořádku domů.
Mezzotinta a vernisáž v Zahradním domě
Technikou, které se Marie Šechtlová s oblibou věnuje, je mezzotinta. Jednu dobu byla dokonce jediná, která u nás mezzotintu praktikovala. (Z dřívějších umělců to byl například Max Švabinský.) Jde o techniku, o které se tvrdí, že je po mědirytině nejpracnější. Podle Marie Šechtlové je založená na hře se světlem a má hodně společného s fotografií. Což je ve vztahu k rodinné genezi autorky vlastně dost symbolické. Mezi vystavenými pracemi najdeme také kresby, malby, kombinované techniky a akvarely.
Vernisáž výstavy děl Marie Michaely Šechtlové se konala v Galerii Zahradní dům v Teplicích 19. dubna 2022. Zúčastnila se jí autorka ve společnosti kurátora galerie Vladimíra Šavla, primátora Teplic Hynka Hanzy a Radky Růžičkové z teplického magistrátu.
Reflexe a déjà vu
Stejně, jako se vizuálně rozsvítí zahrada, když v ní vysadíte rostliny různých druhů, barev a výšek, podobným způsobem rozzářila Galerii Zahradního domu expozice děl Marie Šechtlové. Jste fanda do akvarelu? Jak je libo. Oslovuje vás spíše malba? Ani tehdy vám v duši kručet nebude. A pokud podobně jako já upadáte naznak z kresby a grafiky, na téhle výstavě se budete vznášet.
Techniku akvarelu Marie Šechtlové lze obrazně přirovnat k lesní tančírně. Lehké doteky, náznaky, které probleskují skrz tvary, podobenství, orámovaná krajinou, kterou si divák dotvoří podle svých vzpomínek a momentálních nálad. Bezpočet déjà vu. Můžete se z ničeho nic ocitnout uprostřed lesa a vzápětí na sluncem zalité louce, nebo v malé vísce někde pod horami.
Akvarel je technika, kterou by přílišná popisnost mohla zhutnit do nesrozumitelné, nebo dokonce do nedůvěryhodné podoby. Naopak nedořečená pábení jednotlivých odstínů, tvarů i motivů poskytují nekonečné množství výkladů. Jsou tím, co v nás rozvibruje nadšení z pohledu na akvarelové dílo.
O divadlech, cirkusech a zaparkovaných piánech
V řadě prací, vytvořených zejména kombinovanou technikou, se setkáme s motivy z divadelního prostředí. Masky, rekvizity, kulisy. Trochu jedu, trochu zášti, kopa smíchu, radosti i slz. Zašumění opony a křídel, které se v touze po volnosti marně snaží vyvázat ze vztahu (nebo z role?).
Motiv ptáků se objevuje ve spojitosti s maskami a divadelním „aroma“ v dílech Marie Šechtlové často. Je na výkladu každého diváka, zda si spojení vyloží jako symbol volnosti, kterou maska poskytuje vlastní identitě, nebo jako symbol identity, svírané příležitostnými maskami, pod kterými už křídla nerozevřeš.
Hodně mě pobavily motivy siluet mimů, provedené v čisté bílé, kterou postupně zanáší vše, o co se zadrháváme. Smích, smutek, radost, bolest. Bariéry, které mim denně překonává při každém svém představení, než se potřísní okolním světem. Než svůj patos, slzu v koutku a zdánlivý smutek zabalí, aby se druhý den znovu probudil do své role a byl vzkříšen do bílé.
Grafiky a zakódované vzkazy
Grafiky Marie Šechtlové jsou obsahově jedinečné a srozumitelné. V průběhu času dozrála představivost autorky do světa, který voní, chutná, sládne a jen občas trpce štípne do jazyku. Svým rukopisem mi její práce připomněly malíře Františka Tichého. Nejen divadelně cirkusovým prostředím, motivy a atmosférou, ale i zakódovanými vzkazy. Nahlédnutím pod make-up skutečného života, do našich vrásek, slábnoucích srdcí, nadějí i myšlenek. Vzkazy prostřednictvím křehkosti náznaků, ale i šepotem, který slyší i hluchý.
Douška
Kdybych měla vybrat jen dvě z děl. Každý jsme nastavený jinak a v umění by nemělo jít nikdy o soutěž. Je to trochu hloupé. Přesto, je to můj dlouholetý (hloupý) zvyk. Takže za mě to tentokrát vyhráli provazochodci a cyklus Trojuhelníky. A jaká byla vaše volba?
