Není umění jako umění. Občas se kolem toho motám. Za léta psaní recenzí a reflexí na výstavy vím, že k umělecké tvorbě člověk potřebuje kromě talentu především trpělivost. Nejenom tu k posunu kvalit výtvarné techniky. Ale i zcela běžnou, lidskou trpělivost.
V tom je můj kamenolom úrazu. Proto také nejsem a ani nikdy nebudu slavná jako třeba Vincent van Gogh. Jednou z mých mega nega vlastností je totiž zbrklost. Neuvěřitelná. Pátrala jsem v archivech, po kterém z předků jsem něco tak děsivého mohla zdědit, abych věděla, komu spílat. Nedopátrala jsem se.
Takže zatímco jiní přistupují k tvorbě rozvážně, praktikují s trpělivostí to, co měli v záměru praktikovat, na mé straně se děje toto: Bum! Zkrat! Prásk! Buď hned, nebo letíš do koše!
Jsou tu Velikonoce
Rok, co rok se v období jarních svátků obklopuju časopisy s obrázky velikonočních kraslic. Hledám na netu fotografie, abych do svého splašeného podvědomí nahrnula správnou motivaci. Upřímně žasnu a obdivuji práci žen, které takovou nádheru dokážou vytvořit. Nakoupím vejce a barvy.
Jeden rok jsem dokonce pořídila i nějakou divnou věc na vyškrabování ornamentů do skořápky. (Dnes slouží v koupelně na vytahování fujtajblů z odpadu umyvadla.) Všechno si dopředu připravím… A zjistím, že mám čas.
Týden před Velikonočním pondělím mám pořád ještě čas. Na Zelený čtvrtek už sebou sice trochu šiju, ale řeknu si, ještě je čas. Zbrklouna v sobě živím představou, že sednu, racpac a bude hotovo. V sobotu a v neděli vařím, peču, šúruju a plkám s návštěvami. V neděli večer zjistím, že už nemám čas.
Úžasné kraslice, které jsem se rozhodla rozdávat s pyšným uzarděním, proto v nahradí vejce narychlo vykoupaná v barvách OVO. A někdy ani to ne.
Jeden rok jsem dokonce nabízela vejce nebarevná. Taková, jak je slepice vyprdla. Přestože jsem postupovala jako vždycky. Časopisy, internet, kochání se obrázky, vzdychání nad krásou kraslic a plánování. Jen jsem zapomněla koupit ty barvy.
Koledníci se tak dočkali kraslic, za které by se nemusel stydět můj žák David Ž., kterého jsem kdysi učila a který měl problém úplně se vším. I s tím, jak namalovat jednoduchou čáru. Přesto se výsledek mého pětiminutového záchvatu tvořivosti (viz. snímek), líbil mým synům. A to převelice. Na adresu mnou alternativně pojatých kraslic nešetřili zvednutými palci a slovy obdivu.
Já vím, já vím, jsou celí já
A tehdy mi, kromě nezměrné pýchy, došla jedna věc. Alternativní umění vlastně skutečným uměním být vůbec nemusí. Občas jde jen o takový malý přešlap, o roztomilou znouzecnost, kterou lidi jako umění přijmou. Svět stojí dál a pro jedno přimhouření očí se hned nezboří. Možná se dokonce trochu zatetelí radostí. Nepatrně, ale přece. Ono mu totiž i s podobnými, ne zcela košer kousky, bývá hned nějak veseleji.
Takže není proč zavrhovat dílo ani sebe, když něco zbabráme. Přeji vám i sobě radostné, nejenom velikonoční tvoření.
