Kytky a víno: Přišel čas, zkusit to sama za sebe

Profesor Henry Higgins z Pygmalionu by v případě Marcely Benešové, alias Mafule, zřejmě od základu přehodnotil svůj přístup ke květinářkám. Tahle by ho srovnala do latě. Na podzim loňského roku otevřela květinářství naproti divadlu v Teplicích. V době, kdy všichni pro sichr raději všechno zavírali. A pochybuji, že by Higginsovi byla v případě Mafule jeho fonetika, co platná.

Bloody arse

Od teplické podnikatelky neuslyšíte věhlasné „Bloody arse“ (zatracená prdel), které padalo rychlostí okvětních plátků zvadlé růže z úst Lízy Doolittleové a nadzvedávalo upjaté diváctvo v hledišti z křesel. Naopak, slovník Marcely Benešové by polichotil i sluchu tehdejší smetánky. Ke klientům je Mafule milá. Ostatně tak, jak to má být. A taky ji většinou načapáte, že se usmívá.   

Ovšem ani dráha křehké dlouhovlásky, původem z Liberce nebyla jednoduchá. Začínala jako tanečnice mezi labutěmi v baletu libereckého divadla, pracovaa čas v Zahradnictví Dvořák a syn. Dnes a denně ji obklopují květiny, má kurz lektorky jógy a dovede většinu problémů řešit s nadhledem. Přesto si i ona prošla životními situacemi, za které by se výraz bloody arse nemusel stydět.

Takové to, Co tě nezabije, to tě posílí. Louhované do mrtě, po dobu několika hodin, podávané s mastným filmem výluhu na hladině a bez cukru. To zná dobře i ona. Každý máme někde zapikaný svůj stín.

Cestou zpátky

Už jako malá tančila Marcela Benešová na špičkách v experimentální taneční škole při libereckém divadle F.X. Šaldy. Prkna, na kterých pro někoho stojí uplácaný celý svět, se pro ni stala po škole místem, kam chodila denně do práce. Působila v divadle několik let jako členka baletu. Do doby, než se jí křídla nevešla do prostoru mezi bytem a jevištěm. Než zjistila, že nádech může být mnohem, mnohem hlubší. A než poprvé sbalila bágl a práskla do bot…

Nabídka ve dvě ráno, která se neodmítá

V libereckém divadle jsem potkala svého muže, má konzervatoř a hrál v orchestru jako hornista. Chlapi nám, baletkám, vždycky z orchestřiště čuměli pod sukně. I můj muž si tam odspodu nějaký čas nejspíš vybíral svoji nastávající. Pak pořád chodil na moje představení. Jednou, ve dvě v noci, někdo zazvonil. Stál tam, potácel se s kamarádem a chtěl se seznamovat. Později jsme šli spolu na kafe, a nakonec jsme spolu začali žít.

Od baletu, přes modré nebe k prasatům

Po čase dal v divadle výpověď a odjel na zkušenou do Ameriky. Chtěl zkusit něco jiného. Jezdil traktorem jako kovboj bez koně. Zavlažoval pole a tak. Za půl roku jsem za ním letěla já. Pracovala jsem na prasečí farmě. První týden jsem myslela, že to nedám. Jo, baletka a najednou vstávat ve čtyři ráno a mazat mezi svině. Krmila jsem je, čistila, kleštila malá prasátka, cvakala jim kuličky, byl to děs. Po týdnu jsem už skoro neudržela v ruce kartáček na zuby, jak jsem byla zmakaná. Od té doby se ale nebojím žádné práce.  (Pohled jí sklouzne k rukám.)

Za odměnu dovolená

Takhle jsme tam makali rok. Díky tomu jsme si vydělali na cestu. Zapíchli jsme to, koupili si auto a cestovali po státech. Od východu na západ a zpátky na Floridu. Nejvíc se mi líbil New York a taky třeba Yellowstone.

Švejkovský naturel a cejch domoviny

Zůstat tam? Ne. Už když jsem tam byla, tak mi bylo jasný, že je to jen na chvilku, že se chci vrátit do Čech.

Proč? No, já nevím. (Pokrčí rameny.) Mně se prostě Čechy líbí. Mám to tady ráda. Českou náturu, přírodu a je tu moje rodina, kamarádi. Tam jsem se nikdy necítila úplně jako doma. Mně se tam líbilo, to jo. Ale prohlídnout a hybaj zpátky. Jezdili jsme po státech šest neděl. Pak jsme to auto zase prodali a frčeli domů. 

Návrat ztracených

Vrátili jsme se, ale co teď? Oba jsme byli z divadla pryč. Manžel dostal nabídku od teplického kamaráda, Karla Matouška, který má firmu na vodu, plyn a topení. Ten ostatně za námi přiletěl do Ameriky, aby podnikl tu cestu po státech s námi. Už tam se chlapi domluvili, že budou po návratu do Čech pracovat spolu.

Můj nechal divadla a dal se na projektování, což znamenalo přestěhovat se z Liberce do Teplic. Bydleli jsme v Horovce. Já si udělala rekvalifikační kurz aranžování květin, protože na nic jiného než na tanec, jsem glejt neměla a nastoupila jsem do Zahradnictví Dvořák a syn. Naučila jsem se vázat kytky a poznala tam úžasný lidi.

Hlavně nezakořenit. Hurá do hor!

Pak nás zase svrběly paty nebo co. Manžel dostal nabídku, aby správcoval na Liberecké boudě. Tak jsme zvedli kotvy a jeli do Krkonoš. Asi dvě sezóny jsme tam provozovali horskou boudu. Manžel vařil, uklízeli jsme, starali se o hosty. Já každý ráno vstala, udělala snídani, pak do bufetu. Z bufetu večer do hospody a takhle každý den. Když byla druhá sezóna, tak jsem otěhotněla a už jsem tu sezónu vlastně jela s břichem.

Všechno se nepovede

Nakonec jsme rozhodli, že se vrátíme. Tam dřeš od rána do večera, a když není sníh, nevyděláš. Vrátili jsme se do Teplic, odrodila jsem postupně dva kluky. A jak nás přibylo, usmyslela jsem si, že chci vlastní baráček. Můj muž vždycky dělá, co mi na očích vidí, tak mi sehnal malý baráček v Roudníkách. Dali jsme ho do kupy, mákli jsme si. Bylo to po starých lidech, kteří už s tím nic moc nedělali. Po mateřský jsem se vrátila ke Dvořákovi zpátky.

Odbočka k vlastnímu já

V teplickém zahradnictví jsem dělala před mateřskou tři roky a po mateřské sedm let. Ta práce se mi zalíbila, protože je o tvoření, které mě baví. U pana Dvořáka jsem se naučila spoustu věcí. Za všechno jsem moc vděčná, protože to byla profesní škola jako blázen. Přišlo ale období, kdy jsem si řekla, že musím přestat fňukat. Že všechno, co se nepovede, nejde neustále svádět na druhé. Že přišel čas zkusit to sama za sebe.

Když si vyhlédnete místo a je to vzájemné

Rozhodla jsem se otevřít vlastní květinářství. Vyhlédla jsem si prostor naproti divadlu, v ulici U Císařských lázní. To, že se tu už kdysi prodávaly květiny, jsem nevěděla. Řekla mi to až později jedna ze zákaznic. Nejsem teplická, takže jsem tu prodejnu nezažila. Prostě jsem chodila v centru, hledala a koukala, kde by se mi líbilo. Nechtěla jsem do nákupáku, ale mít klasický kamenný obchod. Abych se nemusela podřizovat někomu, jak mám mít otevřeno. Znáš to, jaký si to uděláš, takový to máš.

Ono v průběhu covidu bylo volných prostor všude plno. A snad i to divadlo naproti sehrálo svoji roli, že jsem se rozhodla pro tenhle. Volala jsem paní, to byl květen, že bych si obchod pronajala, ale chtěla bych ho až na podzim. Ona namítla, že bych musela začít platit nájem už od května. Jenomže to jsem nechtěla. V práci jsem musela zůstat do srpna. Když jsem pak odešla ze zahradnictví, zjistila jsem, že je ten prostor pořád volný. Počkal na mě. Takže to tak asi mělo být.

Ty skříně, truhla, komody a regály? To je z naší chalupy (smích). Vybrakovali jsme chalupu. Nábytek jsme odvezli, trochu ho upravili a teď slouží tady.

Někdo by kalu na svatbě nechtěl

Mýty a pověry kolem kytek… Dnes už se tyhle věci tolik neřeší. Já se pokaždé lidí ptám, co má dotyčná ráda, jakou květinu, jakou barvu. Většinou chlapi řeknou: Já vůbec nevím, dejte mi nějaký tulipán. Tak se zeptám, kolik chce investovat, jaký typ je jeho přítelkyně, manželka a podle toho vyberu vhodnou květinu. Takové to, že kala přináší na svatbě smůlu, dnes vážně nikdo neřeší. Už jsem i kalu na svatbu dělala. Dnes se vážou různé netypické kytice.

Dřív byly třeba na pohřbech hlavně karafiáty, gerbery, chryzantémy a kaly. V téhle době už lidi ale berou kytku podle toho, co měli ti dotyční rádi. Měla jsem tu paní, která chtěla pomněnky na smuteční vazbu, protože její babička měla ráda pomněnky. Takže jsme sháněli pomněnky.

Já se spíš snažím lidi dotlačit k tomu, aby dokázali říct, co se jim samotným líbí a řídili se tím, co skutečně chtějí. Jenom někdy jim ty představy usměrním. Přeju si, aby se zákazníci ztotožnili s pocitem těch, pro které je květina určená. A dnešní doba tomuhle přístupu nahrává. To se mi líbí.

Pro jahody do lesa tě už nepošlou, ale kdyby přece jen

Ano, i ve floristice jsou trendy, jako ve všem. Teď jsou například v kurzu rádoby luční květiny. Takže každá druhá nevěsta chce luční kytku.

Ony se sehnat dají. Ale je to sezónní záležitost. Existují sice farmy, které je pěstují, ale tady v okolí není žádná. Tam to jde. Jinak je to poměrně komplikované. Vždycky se musím pousmát, když chce zákazník luční kytku. Ale snažím se pro něho udělat kytici tak, aby se typově přizpůsobila. Vyberu něco, co vypadá jako z louky. Nedám tam karafiát nebo gerberu, ale spíš druhy, které připomínají luční květiny. Například kopretiny.

Jasně, ty pomněnky pro paní jsem sehnala, to je pravda. Jak jsem řekla, sehnat se dají, ale není to jednoduché. Průšvih je i to, že luční kytky prd vydrží. Na ten pohřeb to tak nevadilo. Tam šlo o sílu toho okamžiku rozloučení.

Buď k sobě pasují, nebo vůbec

Zajímavou objednávku? To jsou všechny ty, kdy si zákazník přeje něco, co se vůbec nehodí, ale on na tom trvá. Tak řeknu dobře, uděláme to tak. Pokaždé se ale snažím výsledek trochu usměrnit, abych se nemusela stydět za svoji práci.

Třeba nedávno. Přišel zákazník a chtěl zkombinovat orchidej s modrou barvenou chryzantémou. To nejde dohromady, není to hezké. Já toleruju, že každý má nějaký svůj styl, představy, ale tohle fakt ne.

Svatební kytice je nejvyšší level

Já? Já miluju hortenzie. Taky mám ráda růže, protože to je prostě paní kytka. Vlastně mám ráda všechny kytky. Mám ráda i ty karafiáty. Tu jejich nepřebernou paletu barev…

Nejraději? No svatby. Mám svatby moc ráda. Svatební vazba, to je taková třešnička na dortu. Takový vrchol floristické práce. Už i ta domluva s nevěstou, jakou má představu, co by se jí líbilo, v jakých barvách, v jakém stylu, tohle mě moc baví.

Na barvu šatů se ptám vždycky, aby to ladilo. Ta kytice by se měla od šatů barevně odrazit, aby byla vidět. Aby nesplynula s oblečením a neztratila se.

Kdybych se teď vdávala já? Mám ráda divoký styl. Takový rozcuchaný, bláznivý. Takže bych si tady nasbírala všechno možný a udělala bych si velkou (rozmáchne se rukama), barevnou, svatební kytku.

Dost bylo kravin

Trochu víc, než obvykle, možná až nepatřičně se Mafuli při té poslední odpovědi rozzářily oči. Ale měnit nebude. Ani pro ten báječný pocit, že by si uvázala kytku, pestrobarevnou, velkou a krásnou, jakou svět neviděl. Moc dobře ví, co má. A taky se v té jízdě životem naučila instinktivně oddělovat podstatné od kravin. Kraviny jsou sice někdy fajn, ale co s nimi, když život občas bývá bloody arse.

---

Kytky a víno

Prodejnu Kytky a víno najdete v ulici U Císařských lázní, naproti divadlu. Narazíte tu na Mafuli, protože začíná, tak to zatím táhne sama. Otevřeno má ve všední dny od 9-17 hodin a v sobotu od 9-12 hodin.

Nabízí od vázání a aranžování květin, smuteční a svatební floristiky i výzdobu kanceláří a obchodů. Jak říká, žádné přání není nemožné a každé bere jako výzvu. Dokonce si můžete své zboží nechat dovézt domů.

Kromě řezaných květin nabízí i pokojovky. Také u ní najdete kvalitní moravská vína, keramiku, ručně vyráběná mýdla a kosmetiku, obrázky nebo výběr kvalitních čokolád.

Jo a telefon, pro každý případ: 703 632 980 a ještě profil na FB.

---

Pověry a tradice o květinách

KYTICE BÍLÝCH LILIÍ

Pokud u vás doma vládne negativní nálada, hádky, žárlivost, stačí dát na stůl vázu s bílými liliemi. Při pohledu na ně údajně zmizí blbá nálada a duše naplní touha po usmíření. A pokud se tak nestane, bude to u vás doma alespoň vypadat krásně.

SUŠENÉ KVĚTINY

Jedna z pověr říká, že sušené kytky jsou mrtvé kytky, a proto bychom je neměli mít doma. Prý přinášejí do domova smutek a někteří zatvrzelí zastánci této pověry dokonce tvrdí, že mohou přinést i smrt. 

LICHÝ A SUDÝ POČET KVĚTIN

Pověra, ve kterou věří především starší generace, ale stále se podle ní spousta lidí řídí, aniž by pověru samou znalo. Sudý počet květin prý patří na hrob a není pro živé. Živým nosí sudý počet smůlu. Správné je proto darovat lichý počet květin.

BÍLÉ KARAFIÁTY NEJSOU PRO HERCE

Hercům se nemají před představením dávat bílé karafiáty. Prý to nosí smůlu na jevišti. Skutečnost je spíš taková, že herci kvůli této pověře jen znervózní, když jim někdo bílý karafiát daruje a neodehrají svoji roli, jak by měli.

ČERSTVÉ KVĚTINY NA JEVIŠTI? ANI OMYLEM

A ještě jedna herecká. Na jeviště nepatří čerstvé květiny. Prý by se mohlo něco pokazit. Proto by se čerstvé květiny měli hercům dávat za odměnu až po představení.

NECHTE ZA SEBE ROZHODNOUT RŮŽE

Pokud je žena trochu do větru a má více mužů, může přijít chvíle, kdy se chce rozhodnout jen pro jednoho. V takovém případě by měla na okvětní plátky růže napsat jména dotyčných mužů a plátky vyhodit do vzduchu. Muž, jehož jméno je na plátku, který dopadne k zemi jako poslední, je ten pravý.

KDO PRVNÍ UVIDÍ NARCIS

Ten, kdo první zjara uvidí narcis, je podle velšského folklóru předurčený k tomu, že bude mít úspěšný a prosperující rok. Pokud ale narcis uvadne ten samý den, přinese to dotyčnému naopak smůlu.

CHYBÍ VÁM INSPIRACE?

Pokud jste umělec, případně něco kreativního tvoříte a dojde vám inspirace, měli byste si dát před spaním pod polštář bílý karafiát. Ráno z vás bude inspirace sršet a vydrží vám minimálně do večera.

(Zdroj: florea.cz)